Šťastný návrat domů

Den 256„Co tady v Moldavsku prosím tě děláš?“ ptal se mě jeden mladý moldavský pár.

„Dobrovolničím. A vy?“

„Čekáme na to, abychom dostali rumunské pasy a mohli konečně odjet.“

„Hm.“

Svoji EVS jsem se rozhodla ukončit zhruba o měsíc dřív. Doma o tom, že se chystám přijet, věděl pouze brácha a pro zbytek rodiny to bylo překvapení. Na cestě Kišiněv-Vídeň-Brno-domov mě čekalo několik překážek, počínající pětihodinovým ranním čekáním na letišti, ale jakmile jsem se ocitla na území ČR, tak už jsem fakt upřímně jásala. Když jsem včera večer přijela domů, tak bylo vtipné pozorovat, že mě vůbec nepoznávají a nemají tušení, co se to děje. 😀

Moldavsko pro mě bylo rozhodně jednou z cenných zkušeností, které jsem za svůj dosavadní život mohla prožít. A musím říct, že jsem ještě nikdy předtím nebyla tak strašně nadšená ze stavu českých silnic, pitné vody, možnosti regulace topení, sprchy se stálou vlastnoručně nastavenou teplotou, možnosti vhazování toaletního papíru do záchodu či normálního splachování! Již při jízdě autobusem jsem se při každém „prosím, děkuji, s dovolením“ usmívala jako blázen. Kluk, co seděl vedle, se při vstávání praštil do hlavy, řekl „do prdele“, podíval se na mě, a pak jsme se začali oba smát. 😀 Stejně jako při odpovědi stevarda, který na otázku, jaké mají časopisy, odpověděl: „Sedmičku a Co přinesl život. Ale to je ještě větší bizár!“

Ne nadarmo se říká, že si kolikrát Češi začnou vážit toho, co mají doma, až když začnou více cestovat…

Jedno závěrečné velké díky všem, kteří byli součástí mého dobrovolnictví v Moldavsku a za všechny ty uspořádané rozlučkové obědy, večeře, kafíčka či jógu. Bez slz se to nakonec neobešlo ani tentokrát. A moc děkuji mým skvělým kolegům za doprovod na letiště se stylovou výslužkou v podobě chlebu s řízkem! 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Content is protected !!