Sázení stromů v Rîșcově

Den 114 – Abychom si trošku odpočinuly od témat, kterým se v rámci našich projektů věnujeme a abychom si rozšířily obzory i v další oblasti, která nás zajímá, přihlásily jsme se společně s mojí francouzskou spolubydlící na třídenní seminář o sázení stromů Seed It Forward. Měly jsme to štěstí, že jsme od místní organizace EcoVisio dostaly šanci zúčastnit se, a tak jsme uplynulé tři dny strávily v prostředí environmentálního tréninkového centra Eco-Village Moldova v malebné vesničce Rîșcova. Program byl díky zkušenému týmu opravdu nabitý a spolu s ostatními účastníky jsme velice ocenily, že jsme naše nově získané vědomosti mohli upotřebit také ihned v praxi.

Již párkrát jsem v rámci svých zápisků zmínila téma ekologie v Moldavsku a je mi více než jasné, že hledat společnou řeč či pochopení od ostatních v rámci těchto ekologických témat zde často není úplně jednoduché. Co bych tedy chtěla z celého semináře vyzdvihnout je to, že jsem byla opravdu příjemně překvapená, kolik nadšených a motivovaných mladých lidí se na tomto místě sešlo. V hlavě mi nejvíce utkvěla závěrečná debata, kdy někteří z nich zmiňovali, jak je mrzí, že plno lidí jejich zemi opouští, a proto je pro ně dlouhodobá udržitelnost místní přírody a Moldavska jako takového opravdu významnou prioritou.

Velice ráda bych poděkovala všem zúčastněným za tyto tři dny a také všem těm, kterým není jedno, co se kolem nich děje!

A ještě jednou velké díky těm, kteří mi, jako jediné účastnici, co nerozuměla rumunsky, byli ochotni překládat do angličtiny či ruštiny. Doposud jsem si ještě nikdy v životě nepřipadala jako významný zahraniční velvyslanec na mezinárodní konferenci, kterému je individuálně simultánně překládáno šeptem do ucha. Perfektní minimálně bilingvální znalost naprosté většiny místních obyvatel mě stále nepřestává udivovat.

Bydlení v Porțile Orașului

Den 108„Tyjo, ty bydlíš přímo v Porțile Orașului? A nebojíš se?“

„Ne. Proč?“

„Tady o těch domech koluje strašně moc strašidelných historek.“

„Fakt dík, že mi to říkáš, já naštěstí žádné neznám…A radši teda asi ani žádné znát nechci.“

Náhodou, tento dům nás toho prozatím naučil už docela dost. Například:

Být připraven – mít vždy v zásobě suchý šampon. Ne proto, že jste líní, ale protože, když to nejmíň čekáte, tak neteče voda.

Být flexibilní – doteď jsme byli kompletně bez teplé vody, a tak se varná konvice nepoužívala pouze na vaření čaje.

Být multifunkční – mít telefon nejen pro případ, že se zaseknete ve výtahu, ale také na to, abyste si mohli posvítit na chodbě, kde není žádné světlo.

Být tolerantní – vyslechnout si opilého souseda, jak vám přede dveřmi zpívá a hraje na kytaru, a pak nenápadně pomocí vatových tamponů ucpat zvonek. Soused si tak může zvonit, jak chce, aniž by vás budil. Win-win.

Být trpěliví a nevzdávat to – pokud zabijete za noc ve svém pokoji deset komárů, tak to opravdu neznamená, že jste je zlikvidovali všechny.

Ale ty výhledy! Ty výhledy z 15. patra budovy Porțile Orașului („Brána města“) jsou nádherné a stojí za to. 😍

Vy, Evropani

Den 105 – Evropská unie je v Moldavsku velkým tématem a musím říct, že věty od místních typu „tam u vás v Evropě…“ nebo „vy, Evropani…“ mě osobně stále překvapují.

Pamatuju si, že na prvním projektu ERASMUS+ jsme se otázce „Cítíte se nyní více jako Evropan?“ smáli a neměli ani tušení, jak na ni odpovědět. Nikdy jsem totiž pořádně nerozuměla tomu, co to znamená cítit se jako „Evropan“. A to do té doby, než jsem přijela do Moldavska a začala pracovat s uprchlíky…

Rozhodně nechci sdílet jen pozitivní momenty a přijde mi víc než fér přiznat, že ne vždy mám síly a energie na rozdávání. Stejně jako každý člověk. Často si zde vyslechnu nejrůznější životní příběhy a díky zaměření mojí práce to jsou bohužel převážně příběhy negativní. O to víc se musím snažit, abych si udržela motivaci a důvěru v to, co dělám. Je to paradox, že právě ti lidé, s kterými pracuji, jsou mi zároveň i tou největší motivací?

„Jéé, tak ráda tě znovu vidím, jak se ti daří? Moje dcera tě moc zdraví!“

„Moji kluci se na tebe ptali a už se těší, že tě zítra uvidí!“

„Díky moc za všechno, co pro nás děláš, jsi nám velkou pomocí!“

No řekněte…koho z vás by to netěšilo? 🙂

Uplynulé dva dny pro mě byly upřímně opravdu psychicky náročné. Společně s pracovnicemi z UNHCR Budapešť jsem měla možnost vyslechnout životní situace a aktuální problémy, s kterými se potýkají uprchlíci a žadatelé o azyl ze zemí jako je Afghánistán, Uzbekistán, Sýrie, Turecko, Írán, Turkmenistán, Kyrgyzstán, Súdán, Ukrajina či Rusko.

A tak během toho, co jsem s některými z nich popíjela čaj u nich „doma“, jsem se jen znovu utvrdila v tom, jak si někteří z nás ani minimálně neuvědomujeme, jaké štěstí v porovnání s některými jinými lidmi máme.

Díky těm, co věří spolupráci více než konkurenci!

Mileștii Mici

Den 100 – Co v Moldavsku během kulturních událostí nesmí chybět? Kromě minimálně jedné hádky v rumunském jazyce, jedné hádky v ruském jazyce, strkanice před nástupem do maršrutky a zmatených obličejů cizinců po zjištění toho, že nic v angličtině na místě nabízeno není, ačkoliv to program sliboval, tak je to také typický folklórní tanec a výborné místní víno 🍷.

Tento víkend je věnován právě slavnostem vína, v rámci kterých jsem využila možnost navštívit jedno z hlavních vinařských míst – Mileștii Mici. Vinařské sklepy, dlouhé okolo 200 kilometrů, ukrývají více než 1,5 milionu lahví (plných!), díky čemuž jsou zapsané i v Guinessově knize rekordů. Moldavská vína jsou u nás v České republice snadno k sehnání a je tedy více než možné, že někteří Češi mají větší znalost o moldavských vínech než o Moldavsku jako takovém 😅 .

Cesta na Ukrajinu

Den 93 – Za výhodu dobrovolnictví v Moldavsku považuji třeba i to, že jsme měli možnost jet na EVS trénink za hranice, a tak jsme spolu s dobrovolníky z Ukrajiny a Běloruska strávili pár dnů na západě Ukrajiny v lyžařském středisku Slavske. I když trenéři odvedli skvělou práci, tak vzhledem k tomu, že se v oblasti neformálního vzdělávání a programu Erasmus+ pohybuji již nějakou dobu, trénink samotný pro mě upřímně nebyl až tak přínosný, jako právě možnost poznat nová místa Ukrajiny. V maršrutkách a nočních vlacích jsme celkově strávili přes třicet hodin a po cestě jsme si naplánovali i návštěvu měst Oděsa a Lvov.

Na cestách se mi moc líbilo, jak měli lidé naprosto jasno v tom, odkud asi tak jsme…

Pán, Oděsa: „Prosím vás, která šalina jede do centra?“ „Odkud jste? Češka? Jo, vy jste takoví malí Němci, vy potřebujete mít všechno naplánované!“

Ivan s tričkem The Czech Republic, Slavske: „Máte pěkné tričko. Já jsem z Česka.“ „Díky, však to je skoro Ukrajina! A na to setkání se napijeme, davaj vodku!“

Paní z Kišiněva v maršrutce: „Mluvíte moc pěkně, líbí se mi váš bulharský přízvuk. Tady máte jablka ze zahrádky.“

Místní nadšenec do hor, Slavske: „Vy v Kanadě máte velkou zimu, já vím, ale u nás je taky dost chladno!“

Kontrola na hranicích: „Jak se jmenujete? Alena? Hm…to je velmi typické ruské jméno! Máte povolení k pobytu?“

Tuhle větu už jsem pronesla několikrát, ale musím znovu zopakovat, že Ukrajina mě fakt baví.

error: Content is protected !!