Šťastný návrat domů

Den 256„Co tady v Moldavsku prosím tě děláš?“ ptal se mě jeden mladý moldavský pár.

„Dobrovolničím. A vy?“

„Čekáme na to, abychom dostali rumunské pasy a mohli konečně odjet.“

„Hm.“

Svoji EVS jsem se rozhodla ukončit zhruba o měsíc dřív. Doma o tom, že se chystám přijet, věděl pouze brácha a pro zbytek rodiny to bylo překvapení. Na cestě Kišiněv-Vídeň-Brno-domov mě čekalo několik překážek, počínající pětihodinovým ranním čekáním na letišti, ale jakmile jsem se ocitla na území ČR, tak už jsem fakt upřímně jásala. Když jsem včera večer přijela domů, tak bylo vtipné pozorovat, že mě vůbec nepoznávají a nemají tušení, co se to děje. 😀

Moldavsko pro mě bylo rozhodně jednou z cenných zkušeností, které jsem za svůj dosavadní život mohla prožít. A musím říct, že jsem ještě nikdy předtím nebyla tak strašně nadšená ze stavu českých silnic, pitné vody, možnosti regulace topení, sprchy se stálou vlastnoručně nastavenou teplotou, možnosti vhazování toaletního papíru do záchodu či normálního splachování! Již při jízdě autobusem jsem se při každém „prosím, děkuji, s dovolením“ usmívala jako blázen. Kluk, co seděl vedle, se při vstávání praštil do hlavy, řekl „do prdele“, podíval se na mě, a pak jsme se začali oba smát. 😀 Stejně jako při odpovědi stevarda, který na otázku, jaké mají časopisy, odpověděl: „Sedmičku a Co přinesl život. Ale to je ještě větší bizár!“

Ne nadarmo se říká, že si kolikrát Češi začnou vážit toho, co mají doma, až když začnou více cestovat…

Jedno závěrečné velké díky všem, kteří byli součástí mého dobrovolnictví v Moldavsku a za všechny ty uspořádané rozlučkové obědy, večeře, kafíčka či jógu. Bez slz se to nakonec neobešlo ani tentokrát. A moc děkuji mým skvělým kolegům za doprovod na letiště se stylovou výslužkou v podobě chlebu s řízkem! 😀

Karma je zdarma

Den 247 – Slíbila jsem své spolubydlící, že s ní musím zajít alespoň jednou v Kišiněvě na divadlo. Rozhodly jsme se, že vyrazíme dnes a smály se tomu, že jsme si stylově vybraly hru s názvem „Autobus“.

„Dobrý den, prosíme dva lístky na dnešní divadelní představení.“

„Promiňte, ale vše už je vyprodané.“

„Ооо né! Prosím vás, nebylo by možné to nějak udělat? Třeba si jen koupit nějaká místa na stání v uličce?“

„Vydržte tu chvilku, uvidíme, jestli se něco neuvolní.“

„Prosím vás, bude to tedy možné?“

„Ještě chvilku počkejte.“

Paní od pokladny: „Víte slečny, my máme tady v divadle opravdu hodného pana ředitele, který by vás rád na to představení pozval.“

Pan ředitel: „To jste vy, které jste tu před chvílí mluvily anglicky? Tady máte lístky a užijte si představení!“

A tak jsme se zdarma dostaly na vyprodané představení a ještě k tomu jsme dostaly snad i ty nejlepší místa. Tak přece jenom jsem našla něco pozitivního na místní hromadné dopravě…konečně 💪 !

Mulțumesc mult! Большое спасибо  Театр С Улицы Роз 🥳 !

Jo a na závěr ještě sdílím moldavský tip, jak zbohatnout během pár vteřin 😆

Politika aneb držet jazyk za zuby

Den 238 – Co má společného můj slib mamce, obsah smlouvy dobrovolníka v Moldavsku a kodex práce pod UNHCR? To, že víceméně nechám politická témata stranou.

Blíží se volby a nejen ulice jsou zaplaveny hromadou letáků, billboardů či videí, ale i můj prohlížeč je pod každodenní invazí volebních reklam a spotů. Před pár týdny jsem se odstěhovala do jiného bytu, a tak veškeré tohle politické dění sleduji z velice strategického místa, které se nachází mezi prezidentským domem, moldavským parlamentem, čínskou a ruskou amabasádou…

(plakáty: “Comuniștii la putere – ordine în țară!” – “Komunisté u moci – pořádek v zemi!”“Голосуем за социалистов это логично” – “Hlasujeme za socialisty, to je logické”)

Češkou v Moldavsku

Den 213 – Jaké je to být Češkou v Moldavsku? Někdy výhoda a někdy je to fakt vyčerpávající. Často se tu setkávám s lidmi, kteří toho vědí o Česku víc, než jen to, že máme Prahu. Znají Český Krumlov, Mladou Boleslav, Plzeň, Pardubice. Setkala jsem se tu i s lidmi, kteří si chválí české výrobky – ať už pivo a sladkosti, tak auta, boty a systém dopravy (metro ani šaliny v Moldavsku nezahlédnete).

Na druhou stranu musím říct, že většina mých rozhovorů má hodně podobný scénář. Zatímco lidé jsou tu unešení například z francouzských či italských dobrovolníků, kteří jsou schopni komunikovat v rumunštině, jako Čech zde většinou uslyšíte: „Z Česka? Tak to je jasné, že umíš rusky.“ Tečka. I přes dlouhé vysvětlování mi místní stejně moc nevěří a v 99 % případů přejdou na druhé téma, což je život v Sovětském svazu. Normálně mě tato témata vyčerpávají i u nás a popravdě se jim snažím vyhýbat. Zde mi to však moc nejde. A tak většinou jen mlčky poslouchám dlouhé monology o kvalitách potravin, služeb a výrobků, o nastoleném řádu a organizovanosti, o dostupnosti práce a o celkovém srovnávání toho, co bylo a co je teď. A jak je všechno špatně. Pak následují otázky ohledně Československa, podivení se nad tím, že existuje nejen český, ale i slovenský jazyk a také otázky, jaký je rozdíl mezi Slovenskem a Slovinskem.

Párkrát jsem se setkala i s větami a otázkami typu: „Česko? Tak to je dobré, to mám rád, ale Německo nesnáším. Nacisti! Fašisti!“ „Mluvíte německy? Kdo jste? Jste Němci? Jste fašisti?“ „Co si myslíte v Česku o Putinovi?“ „Které pohádky si myslíš, že jsou lepší? Ruské nebo Americké? Ruské, že jo?“

No a následně si představte, že přijde otázka týkající se toho, kde tu v Moldavsku pracuji 😅 . To se pak klidně kvůli všem těmto tématům a obrovskému množství otázek zaseknu v obchodě téměř na hodinu.

A tak si kolikrát říkám, jak by to bylo jednodušší, kdybych prostě řekla, že jsem z nějaké smyšlené země, rusky moc nerozumím a jsem tu vlastně jen na návštěvě 😏 .

Během svého pobytu v Moldavsku jsem byla také několikrát požádána o poskytnutí rozhovoru. Kdybyste si chtěli počíst o tom, s jakými asociacemi se setkávám, když řeknu, že jsem z ČR, jaké české zvyky se jeví v zahraničí jako nezvyklé a o tom, co mi v zahraničí chybí nejvíce, mrkněte.

Zimní oblečení a fundraisingová kampaň

Den 200„Prosím vás, nenašla by se tu na mě nějaká zimní bunda?“

„Omlouváme se, ale momentálně u nás bohužel žádné pánské zimní bundy či boty nejsou. Máte alespoň nějakou čepici?“ 

„Ne, tohle je všechno co mám.“

Tahle situace mě jen více namotivovala v tom, abych vytvořila svoji první fundraisingovou kampaň!

V Charitativním centru pro uprchlíky a žadatele o azyl, kde dobrovolničím, se momentálně potýkáme s naprostým nedostatkem zimního oblečení a obuvi pro muže. Samozřejmě mojí první myšlenkou bylo využít obyvatel, kteří žijí v Kišiněvě, a tak vznikl plakát, který vyzývá přímo k darování zimního oblečení do našeho centra. Nicméně kdo si občas čte mé zápisky z Moldavska, situace je tu oproti Česku opravdu odlišná. A to zejména po stránce ekonomické. Když jsem například procházela secondhandy, tak mě zarazilo, že ceny se tam od běžných obchodů příliš neliší a kvalita je opravdu mizivá. Zlaté české sekáče 🙏 !

A tak jsem vedení našeho centra oficiálně předala více než 400 eur, které se mi povedlo vybrat právě v rámci mé zimní fundraisingové kampaně. Znovu bych chtěla poděkovat všem, kteří mi s kampaní pomáhali. Finanční pomoc nám poskytlo přes 30 lidí z více než 10 zemí a na sdílení kampaně samotné se podílela stovka lidí ze 4 různých kontinentů.

Kampaň byla primárně zaměřena na dotaci zimního oblečení, a tak mám obrovskou radost, že se nám podařilo získat velké množství oblečení od místních, expatů, ambasadorů, evropských EVS dobrovolníků či amerických Peace Corps dobrovolníků. Poprvé jsem se dozvěděla o akci Giving Tuesday Česko a dokonce se mi podařilo navázat spolupráci s akcí „FreeShop“ od místní ekologické organizace EcoVisio. Celkově musím říct, že jsem se díky kampani naučila mnoho cenného a opravdu si vážím dobrosrdečnosti lidí kolem mě, které jsem často byla svědkem. Vyzdvihnout bych chtěla i velice milou komunikaci s českými organizacemi, z nichž mi mnoho z nich poskytlo cenné kontakty, nabídlo uspořádání sbírek, zasílání oblečení atd.

Téměř každou středu jsem také pracovala v ubytovně pro žadatele o azyl, kde má CCR místnost s darovaným oblečením a snažila jsem se tam oblečení přebrat, uspořádat a i malý prostor využít na to, aby byl přehlednější. A sem-tam jsem měla i drahocenné pomocníky – nejen, že mi pomáhali třídit oblečení a dekorovat krabice nápisy ve všech možných i nemožných jazycích, ale starali se také o to, aby i můj vlastní vzhled neupadal do stereotypu. 😉

error: Content is protected !!